Dopis pro předsedu KDU-ČSL M.Kalouska

Vážený pane předsedo.
letošní 24.srpen ,nese v sobě pro Vás jistou symboliku a velkou archetypální jungovskou sílu:
- byl svátek sv.Bartoloměje .Před 444 lety 24.8.1572 na svatbě Jindřicha Navarrského s Markétou z Valois též zvanou Margot ,vyvraždění hugenoti v čele s admirálem Colignym na příkaz Kateřiny Medicejské a jejího syna Karla IX,odtud název „Bartolomějská noc“.Vraždění pak pokračovalo až do října 1572.Odhady mrtvých jsou od 3 tisíc do několika desítek tisíc.Pro zajímavost , Řehoř XIII oslavil tuto šťastnou událost v Paříži slavnostní iluminací Říma a pověřil Giorgio Vasariho k namalování masakru,obraz dodnes visí ve Vatikánu.
- na astronomickém kongresu v Praze.vymizela planeta Pluto ze sluneční soustavy,Samozřejmě jen z učebnic, planetka zůstala.Vše se stalo podle definice,která by mohla být pro Vás,pane předsedo. jakýmsi mementem /ta definice zní ,nějak tak, že planeta musí být dostatečně veliká a nesmí být souputníkem jiného většího tělesa/ .Neplatí tedy ono nerudovské„že jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí“!
- hlavně, byl 24.8.2006 ve znamení Vašeho "velkého úkroku" – Možná by bylo dobré vzpomenout,že v roce 1945 získala strana lidová asi 16% hlasů a byla v opozici proti komunistům do roku 1948 pak odstranili tehdejšího předsedu msgr.ThDr.Jana Šrámka /./v dubnu 2006 uplynulo 50 let od jeho úmrtí /a jeho zástupce msgr.Františka Hálu,oba později až do své smrti byli internováni komunisty/.Lidová strana pak do roku 1989 spolupracovala s tehdejším režimem.
Takže by časem mohlo pro Vaši stranu vzniknout rovnítko 25.únor 1945-24.srpen 2006.

O tajné lásce Karla Čapka

Při přehrabování se v rodinných dokumentech a starých tiskovinách,narazil jsem na časopis Přítomnost, konkrétně na jeho první ročník z roku 1924. Letos tedy uplynulo 82 let od vzniku demokraticky smýšlejícího českého čtvrtletníku Přítomnost, který se věnoval analýze aktuálních politických, sociálních, ekonomických a kulturních témat. U jeho zrodu stál prezident T. G. Masaryk a šéfredaktorem byl výjimečný zjev na české novinářské scéně Ferdinand Peroutka.

Před 82 lety, roku 1924 vyzval Karel Čapek a Fráňa Šrámek řadu spisovatelů, aby se rozepsali k tématu „Proč nejsem komunista“ a v prosinci téhož roku vyšel v Přítomnosti článek Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“ ( na přesném datu se historici neshodnou; někteří udávají 4. 12. druzí 24. 12. 1924, tedy skoro přesně před osmdesáti lety). Naleznete jej na internetové adrese http://capek.misto.cz/komunista.html. Dovoluji si tento článek připomenout nejen pro jeho výročí, ale i pro jeho aktuálnost a myšlenky, jež jsou nadčasové a platí dodnes. Dovolím si pár osobních poznámek ke Karlu Čapkovi a je docela možné, že nyní rozhněvám čapkology a budu jimi opravován.
Karel Čapek měl velkou životní lásku slečnu Věru Hrůzovou (1901-1979). V českých literárních kruzích se o tom dlouho nemluvilo; až teprve ve druhé polovině 20. století vyšly Čapkovy Dopisy ze zásuvky Věře Hrůzové. Slečna Věra Hrůzová se v roce 1923 provdala za Josefa Skoupila, těžaře. Tento muž v roce 1924 koupil Mikšův mlýn ve Skalici nad Svitavou, kam také svoji choť Věru přivedl. Proto je většina dopisů Karla Čapka Věře Hrůzové-Skoupilové adresována do Skalice. A tady navazuje moje vzpomínka na Karla Čapka, která mi vytanula v mysli právě při listování rodinnými dokumenty.
Můj pradědeček Václav Čermák byl mlynářem, tzv. panem otcem, a byl zaměstnán panem Josefem Skoupilem právě ve Skalici nad Svitavou od roku 1924. Svoji dceru (moji babičku) ve 14 letech provdal za tehdy dobře společensky zajištěného přednostu stanice pana Müllera, muže staršího o 40 let. Babička měla 3 děti, po krátké době se s manželem rozešla a pozdější život si již řídila sama. Dá se říci, že své mládí prožila velmi plně a bohatě. Sjezdila půl Evropy. Někteří říkají, že s důstojníky, jiní tvrdí, že s přáteli. Mělo to několik důsledků – moje maminka Miroslava Müllerová se narodila v Pule, v tehdejším největším válečném přístavu Rakouska-Uherska, v roce 1918.
Když se život mé babičky zklidnil a z stal se z ní literát a katolický mystik, přestěhovala se i se svými dětmi ke svému tatínkovi, mému pradědečkovi, Václavu Čermákovi do Skalice, kde její život zvolnil tempo. Moje maminka zde prožila léta 1929-1940; žila s rodinou Skoupilových a vyrůstala s jejich dvěma dcerami Magdou a Hanou (nejmladší dcera Petra se narodila až roku 1944).
Rodina Skoupilova pravidelně ve Skalici pořádala večírky, na které zajížděla literární společnost, mezi nimi i Karel Čapek, Arne Novák a jiní.
Zde se tedy maminka několikrát setkala s Karlem Čapkem, který se mladé studentce navždy vryl do paměti, když jí napsal osobní věnování do svého dramatu Matka. Dostala od něj i dva porcelánové hrníčky s podšálky – zlatý a zelený - říkáme jim čapkovské hrníčky. Další rodinnou vzpomínkou na tuto dobu jsou dopisy a věnování v maminčině deníčku od Hany, Magdy i paní Věry Hrůzové-Skoupilové. Díky této čapkovské tradici jsem již jako student měl přečtena všechna Čapkova díla.
Na závěr chci k odkazu na článek „Proč nejsem komunistou“ přidat pár myšlenek, které se mi v paměti zafixovaly:
„… Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí, ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoliv zachraňovat; jeho velkým heslem je moc, a nikoliv pomoc……“
„….Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde.
Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena……“
„….Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo…….“
„…..Nevinnost, nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou snáze je přístupen této nákaze a v privátním životě s ním nelze vyjít……“

To byl ministr,aneb životopis prvního ředitele Baťovy nemocnice

Dr. Bohuslav Albert se narodil 6. 2. 1890 v Kostelci nad Orlicí, jeho domovskou obcí byl Žamberk. Pocházel ze slavné rodiny Albertů. Jeho strýc dr. Eduard Albert vedl ve Vídni chirurgickou kliniku a byl osobním lékařem císaře Františka Josefa I. Otec MUDr. B. Alberta František byl praktickým lékařem v Kostelci nad Orlicí, zajímal se o přírodní vědy, matematiku, filozofii. Psal básně a překládal.Syn Bohuslav byl už svou výchovou předurčen k tomu, aby se zabýval medicínou a její organizací. Domnívám se, že toto zaujetí bylo vyprovokováno zejména zkušenostmi z bojišť na Balkáně. Jako medik pracoval v roce 1912( pod vedením profesora dr. Rudolfa Jedličky ) na srbské frontě. Byl fascinován dokonalou organizací práce. Profesor Jedlička během 24 hodin vytvořil nemocnici, do níž přiváželi raněné, které okamžitě operovali. Tehdy si možná poprvé uvědomil, jak důležitá je organizace a racionalizace práce.Druhým zážitkem, kontrastním oproti „srbskému“, byla 1. světová válka. Byl šokován zbytečným byrokratismem rakouských vojenských úřadů, který vedl ke zmatku. Vzal si z toho ponaučení. Základem jeho práce se stalo krédo, že nejdůležitější pro zdravotnictví je dokonalá organizace, největším nepřítelem ztráta komunikace a chaos.Koncem války byl Jedličkův žák vyznamenán českým Válečným křížem s divizní pochvalou. Po válce ho nadřízení odveleli nejprve na Slovensko, poté byl, na žádost generála Henequa, jmenován primářem a ředitelem státní nemocnice v Mukačevu. Dr. B. Albert zde narazil na otřesně zanedbané životní podmínky. Běžně se vyskytovaly endemie tyfu, varioly, spály. Obyvatelstvo bylo podvyživené. Na tu dobu zde vládla nepopsatelná bída. Seznámil se s řadou zajímavých lidí, z nichž mnozí ho posléze následovali do Zlína, např. dr.Václav Pejše, dr. Jan Černošek a rodiče profesora MUDr.Jaroslava Rybky. Dokonalou organizací a tvrdou prací se mu podařilo vytvořit fungující nemocnici. V roce 1922 v ní byl dokonce uspořádán Sociálně-lékařský sjezd. Dr. Albert jako generální sekretář sezval více než 100 praktiků, mezi přihlášenými byl i ministerský předseda dr. Edvard Beneš, ministři B. Vrbenský, V. Šrobar a profesoři J. Hlava a R. Jedlička.Ve svých názorech na otázky zdravotnictví byl dr. B. Albert dosti radikální. Dokonce v roce 1926, na mimořádné valné hromadě mladé generace lékařů, při rozpravě vyjádřil kritiku – mluvil o krizi celého lékařského stavu. Svými kolegy byl, jak píše, bezmála kacéřován. Reformou myslel uplatnění kolektivního lékařského výkonu s koncentrací v nemocnici a s dokonalou spoluprací s ošetřujícími lékaři v terénu. To vše ladilo s dobou jejímž heslem byla normalizace, standardizace a ekonomizace, což se odrazilo i v Albertově způsobu myšlení a bylo určitě jedním z důvodů, proč si ho T. Baťa vybral k vybudování a řízení nemocnice.Dne 1.3. 1927 nastoupil na bezplatnou dovolenou a během následujících 18 let se o ni jako jeden z „budovatelů“ i později jako ředitel a primář staral. MUDr. B. Albert byl v prosazování svých vizí a moderních myšlenek velmi zásadový a několikrát se dovedl ostře postavit i proti Tomáši Baťovi. Své představy pak realizoval v praxi. Jeho postoj dokládá článek z novin Zlín, zveřejněný v roce 1932:Jistý vyhlášený lékař zlínské Baťovy nemocnice (MUDr. Bohuslav Albert) dostával plat dva měsíce před jejím postavením, aniž by jinak pro závod pracoval. Když pak ani třetí měsíc se stavbou nemocnice započato nebylo, přišel za šéfem a povídá: „Buď se bude stavět, anebo bych musel od vás odejít.“„Vždyť dostáváte stejný plat, jako by nemocnice byla v chodu,“ namítl šéf.„Plat pro mne nemá ceny, když při tom zahálím, potřebuji být stále ve cviku, potřebuji léčit, operovat, studovat nové případy onemocnění a nové způsoby léčení v praxi.“Ve spolupráci se stavebním oddělením Baťových závodů a akademickým architektem Františkem Lydia Gahurou navrhl plán nemocnice. Podařilo se vytvořit pozoruhodný celek nejen po stránce funkční, ale i architektonické. Baťova nemocnice se stala naprosto jiným léčebným ústavem, odlišným od všeho, co v tehdejší republice převládalo. Byla zřízena ze soukromého kapitálu majícího vlastní správu a sloužícího především zaměstnancům fy Baťa a obyvatelům nejbližšího okolí. Vedení nemocnice uplatnilo při organizaci a provozu praxi Západu – samozřejmě s určitými úpravami vzhledem k odlišnému systému veřejně-sociálního pojištění – a převzalo zásady práce, které později publikoval profesor Hartwel.Dr. Albert měl o nemocnici zcela jasnou představu. Chtěl nemocnici, která by velmi úzce spolupracovala s privátními lékaři a uplatňovala kolektivní lékařský výkon. Z tohoto pohledu byla reforma, kterou provedl, revolucí. Zvýšení efektu lékařské práce pokládal za prostředek odstranění nešťastného dualismu dosud oddělené lékařské péče od péče preventivní a zdravotnické vůbec a sám připojil prvek sociálně zdravotní. Jak patrno i z jeho osobního archivu kladl na první místo zásadu, že v centru veškerého dění je pacient – klient. Naplňoval tak Baťovo heslo „ Náš zákazník, náš pán.“ Byl předchůdcem dnešního trendu Patient Oriented Medicine.Nemocnice byla pro své postavení, vybavení, organizaci a výsledky pokládána za jednu z nejlepších nejen v Československé republice, ale i ve střední Evropě. Dr. Albert předběhl dobu. Když se v následujících letech účastnil různých kongresů, zažíval velké zadostiučinění. Hlavně v roce 1929 na I. mezinárodním nemocničním kongresu v Atlantic City v USA, kde se poprvé sešli lékaři z celého světa. S pocitem uspokojení sledoval hlavní referát profesora Hartwela. To, co on teoreticky přednášel, dr. Albert již v praxi uskutečňoval, nebo měl z osmdesáti procent vyzkoušeno. Snad i proto se III. mezinárodní nemocniční kongres konal roku 1934 jako uznání jeho práce ve Zlíně.Mezníkem činnosti Baťovy nemocnice byla v roce 1932 smlouva s Okresní nemocenskou pojišťovnou a založení sociálně – zdravotního ústavu ( staré sociální ). V témže roce, vznikla zásluhou doc. MUDr. V. Tolara a MUDr. B.Alberta také zdravotnická matrika. Začal tedy fungovat systém žádoucí v celé zemi, neboť dr. Albert prosazoval nemocnice jako centra diagnostiky, prevence, terapeutické péče a péče sociálně-zdravotní. Jedna zajímavá připomínka – v roce 1931 doc. MUDr. Tolar navštívil USA a zjistil zajímavý poznatek amerických pojišťoven. Totiž, že jeden dolar věnovaný na prevenci ušetří 2 dolary na léčbě (Praktický lékař, 1936).Podmínky práce lékařů v Baťově nemocnici byly z dnešního pohledu velmi přísné. Striktně byla dodržována subordinace, hlavní organizační záležitosti řídilo ředitelství, neboli: vedoucí primář dr. B. Albert, který se později (v roce 1932) stal ředitelem, a kolegium primářů. Důležitou věcí bylo zásadní posílení práce primářského sboru, který se účastnil plánování zdravotnictví a měl velký podíl i na přípravách Baťova Domu zdraví. Bez jejich rozhodnutí nebyly ve zdravotnictví podnikány žádné kroky.Tak jako všichni v Baťově systému, podléhali i primáři a lékaři pravidelným kontrolám a hodnocením. Značný důraz kladl dr. Albert na publikační činnost. Tato byla zaměřena mimo jiné také na širší veřejnost, kde lékaři čtenáře seznamovali s moderními programy tehdejší nemocnice, se zásadami moderní hygieny a prevence. Každý z přednostů byl povinen skládat účty a na odděleních existoval seznam přednáškové a publikační činnosti. Při hodnocení byla přednášková činnost velkým plusem. Vztah lékařů k nemocnici byl doslova osobní. Hovořili o ní jako o „své“ a byli pyšní, že v ní mohou pracovat. Nutno ovšem podotknout, že platy, zvláště přednostů, byly nesrovnatelně vyšší než teď a pohybovaly se řádově až v milionových částkách. Sám ředitel Albert pravidelně přednášel a publikoval. V jeho knihách najdeme často slovo racionalizace. Považoval ji za samozřejmý předpoklad rozumného nakládání s prací lidí i majetkem.V roce 1931 vytvořil ve spolupráci s profesorem Traplem tzv. Albert-Traplův plán, podle něhož měly vzniknout centrální krajské nemocnice z velkých státních a zemských nemocnic. Menší zařízení se pak měla přeměnit ve stanice první pomoci a specializované ústavy. Tento záměr se stal východiskem jednak pro připravovaný nemocniční zákon, jednak pro zlepšení a stabilizaci nemocniční sítě.Dne 1.července 1942 odešel dr. Albert na nátlak okupantů ze Zlína – „na dovolenou“. Pracoval jako praktický lékař v Liticích nad Orlicí spolu s dr. Milošem Nedvědem. Po osvobození v roce 1945, když se pln nadšení vracel na své působiště, přinucen nepříznivými okolnostmi, předsevzetí své někdejší práce opustil. Už se do Zlína nevrátil, šel pracovat do Prahy. V roce 1947 byl podněcovatelem několika zákonů o sjednocení nemocnic. Jeho zásluhou bylo nemocniční ústavnictví zavedeno jako obor na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Po těžké nemoci v roce 1949 se již nepostavil za operační stůl, avšak stále byl konzultantem Červeného kříže, šéflékařem Léčebného fondu veřejných zaměstnanců, členem zdravotnické subkomise Zemského národního výboru. Dá se říci, že celý svůj život zasvětil organizaci zdravotnictví. Jeho okřídlená věta: Jděte to organizovat, byla radou, jak z chaosu vytvořit řád a pracovní prostředí. MUDr. Bohuslav Albert zemřel 9. 8. 1952 ve věku 62 let.Do roku 1945 byla Baťova nemocnice nemocnicí soukromou. Byla financována z více zdrojů - z plateb pojišťovny, plateb pacientů, Baťova podpůrného fondu a z vlastních hospodářských zdrojů.Dokonalý systém zdravotně – sociální péče MUDr. B. Alberta v baťovském Zlíně by mohl být velkým příkladem pro tak dlouho odkládanou reformu českého zdravotnictví, ať to byl systém financování, dohled nad hospodařením správní radou anebo důraz na prevenci.Je zajímavé, že již v této době dbal MUDr. B. Albert na dokonalý tok informací a kdyby žil dnes byla by Baťova krajská nemocnice vybavena nejmodernějším informačním systémem a nejmodernějšími zobrazovacími technikami, jako je PET/CT, které zlepšuje a podstatně ekonomizovává péči o onkologické pacienty.Poznámka autora:Většina dat a údajů je čerpána z archivu MUDr. Alberta, který mi před svou smrtí věnovala jeho žena, paní Marie Albertová. Paní Albertová zemřela vloni, ve věku úctyhodných 102 let.

Lekce z politiky

Politikum jak známo slovo je odvozeno od latinského slova politia (zřízení obce, ústava, správa, policie) nebo politicus (týkající se obecného zřízení; zabývající se politikou, politický). Fenoménu politiky si všiml již Karel Čapek ve své malé knížce esejí, úvah a fejetonů „O věcech obecných aneb Zoon politikón“. Seznamuje v ní čtenáře se svými názory na veřejné události, problémy své doby, ale i na problémy nadčasové - zabývá se politikou a jejími podobami.
Právě v tomto pčedvolebním období se mi vynořila vzpomínka na dobu, kdy se mi dostalo dokonalé lekce z politiky, která můj názor na ni velmi ovlivnila.
V roce 1968 jsem byl studentem čtvrtého ročníku medicíny na brněnské lékařské univerzitě. Doba byla velmi pohnutá – vrcholilo Pražské jaro. Měl jsem za sebou tři nejtěžší ročníky medicíny, zbýval tedy čas na bouřlivé diskuse. Scházel jsem se s přáteli, mnoho hodin, ve dne i v noci, jsme strávili v restauračních zařízeních 4.cenové skupiny při debatách, protestovali jsme, manifestovali etc.
Často jsem chodil do rodiny svého nejlepšího brněnského přítele. Jeho rodiče byli velmi zajímaví lidé. Tatínek, ve své době šéfdirigent orchestru Janáčkovy opery, pocházel z přísně katolické rodiny z Konice na Hané. Maminka byla známou operní divou Janáčkovy opery konce války a začátku poválečných let.
V této rodině vedla zajímavá názorová čára. Zatímco tatínek byl spíše ortodoxního katolického myšlení, byla maminka ze čtyř sester, které se velmi politicky angažovaly – jedna z nich byla zakládající členkou strany a dvě zakládajícími členkami sociální demokracie. V době, o které hovořím, k nim občas jedna ze sester chodila na návštěvu.
Když se objevila ve dveřích,odcházel tatínek ostentativně do vedlejšího pokoje hrát na klavír s oznámením, že se vrátí až „rote tante“ odejde. K této tetičce ještě podotknu, že kromě své politické minulosti bojovala rovněž ve Španělsku, v době občanské války v letech 1936-39. Jednou sledovala naši debatu o současné politice – nekompromisně jsme vyjadřovali své názory, vše nám bylo jasné a všechno jsme věděli.
Tato rázná a elegantně oblečená dáma nás chvilku poslouchala a pak prohodila mým směrem: „Vy, mladý muži, toho o politice mnoho nevíte, že?“ Ptal jsem se: „Proč ?“ A ona povídá: „Dám vám takový malý příklad,co vlastně politika znamená. Nevím, jestli vám něco říká jméno David Lang.“
Já na to, že ne. Tetička odvětila: „Možná, že ho spíše budete znát spíše pod jménem Luigi Longo“. Toto jméno už jsem znal – Luigi Longo byl jedním z představitelů Komunistické strany Itálie. A ona pokračovala: „Tak já jsem s Davidem Langem neboli Luigi Longem bojovala ve Španělsku. Byl zajat vojáky Caudilla (generála Franciska Franca), což pro něho znamenalo jediné – popravu.
Kominterna, pro kterou byl Luigi Longo velmi slibnou politickou osobností, začala ihned hledat způsob,jak Luigi Longa osvobodit. Jediným způsobem byl apel katolické církve, neboť generál Franco byl nesmírně nábožný člověk. Členové Kominterny se proto obrátili na mě, jako na Češku, protože ve vládě demokratického byl Msgr. Jan Šrámek (v těchto dnech uplyne 135 let od jeho narození - *1870 v Grygov u Olomouce. Na katolického kněze vysvěcen roku 1892, v letech první republiky byl ministrem v mnohá tehdejších vládách a 1940-45 zastával funkci předsedy československé exilové vlády v Londýně, v březnu 1948 zadržen při pokusu o útěk do emigrace a poté až do své smrti v roce 1956 internován), zakladatel Československé strany lidové na Moravě a jejím předsedou, poslance parlamentu i ministrem ministrem pro sjednocení zákonů a organizaci.správy.
Bylo známo, že Msgr. Jan Šrámek má blízké kontakty s papežem Piem XI. Odjela jsem do Moskvy pro podrobné instrukce, pak jsem pokračovala v cestě za prezidentem Edvardem Benešem, který mě s Msgr. Šrámkem seznámil. Spolu jsme pak odjeli do Říma a u svatého Otce Pia XI. jsme za Luigi Longa orodovali. Papež se na generála Franca obrátil a díky jeho přímluvě byl Luigi Longo zachráněn. Takže to je, mladý muži, politika se svým zákulisím, do kterého se vám málokdy podaří nahlédnout.“
Tato příhoda mě naučila dívat se na politiku ze všech stran. Je možné, že ve vyprávění budou určité historické nepřesnosti, avšak slyšel jsem je na vlastní uši a zdálo se mi velmi poučné. Pokud v něm nějaké historické nejasnosti jsou nezbývá mi, než použít Machiavelliho výroku:
„Non e vero e bene trovato – Není-li to pravda, je to dobře vymyšleno“.

Bloomsday

Bloomsday
Když si dáte do vyhledávače www.google.com slovo bloomsday, vypadne vám 82 500 odkazů.
Dne 16. 6. 2006 uplyne 102 let ode dne, do kterého promítnul James Augustine Joyce svůj román Odysseus.Ten se odehrává v jednom dni 16.6.1904 v Dublinu. Odysseus se stal přelomovým dílem a vyvolal obrovskou odezvu i když z počátku spíše negativní. Jen knihy o tomto románu by zaplnily několik knihoven.Včera jsem si na to vzpomenul ve vlaku cestou z Prahy, kde jsem si koupil knihu Bergsonova filosofie a tím se mi vybavil seznam knih z pozůstalosti mé maminky o kterých si myslela, že by je syn měl přečíst, aby nebyl blbec. Mezi nimi byl,mimo jiné, Odysseus od Jamese Joyce, Proustovo Hledání ztraceného času a Bergsonovská filosofie.Všemi knihami, včetně uvedených. jsem se statečně prokousal. První jsem začal číst Odyssea, který se mi z počátku zdál naprosto nečitelný, ale s odstupem dvou let jsem poznal jeho kouzlo. Bloomsday je slavnost která vznikla na počest románu. Irové tento den slaví s velkou pompou.Letos v Dublinu probíhá od 1.7.2006 do 31.8.2006 festival . . Bloomsday se slaví po celém světě přibližně od 50 tých let minulého století, kdy se začali scházet příznivci a obdivovatelé Jamese Joyce a pořádali předčítání z Odyssea. Svátek Bloomsday je pojmenován podle postavy Leopolda Blooma ,který v tento den jde zakoupit ledvinky ke snídani pro svou ženu Molly .Mezi řadou osob je v románu postava Stephana Dedala, která má silně autobiografické rysy.James Joyce by jistě netušil, že právě tento den se stane slavný. V dublinských restauracích dostanete ledvinky a la Bloom a irové kolem vás chodí v maskách a určitě někde probíhá čtení z Odyssea.Takže končím z V+W : "Seďte klidně na židli čtěte bibli "Oddysea" tam to všechno je!"

Rock´N´Roll

Nová hra zlínského rodáka sira Toma Stopparda „Rock'N'Roll"
Slavné londýnské divadlo“ Royal Court Theatre“ oslavilo padesáté výročí svého založení hrou zlínského rodáka sira Toma Stopparda „Rock'N'Roll"
Václav Havel, Mick Jagger i Magor Jirous z Plastiků se sešli 14.6.2006 v Londýně na premiéře hry o okupaci Česka a rockové hudbě.
Hru s příznačným názvem Rock'N'Roll napsal anglický autor českého původu Tom Stoppard a byla uvedena v Royal Court Theatre. České premiéry se příští rok dočká v Národním divadle.
Děj začíná v Cambridge těsně po vpádu sovětských vojsk do Československa v roce 1968 a končí koncertem Rolling Stones na pražském Strahově 19. srpna 1990.
Osou příběhu je soudní proces se skupinou Plastic People Of The Universe, který nastartoval vznik Charty 77, a sjednotil tak kulturní underground s intelektuální opozicí.
Když v roce 1999 světově proslulý anglický dramatik sir Tom Stoppard přebíral Oskara za scénář k filmu Zamilovaný Shakespeare, málokdo z přítomných v sále věděl, že se narodil ve slavné éře Baťova Zlína přímo v Baťově nemocnici.
Asi 10 let shromažďuji materiály, které se váží k její historii a při studiu těchto materiálů jsem v archivech narazil na osobní kartu otce Toma Stopparda MUDr. Evžena Strausslera, který do BN nastoupil v roce 1932 a působil zde do roku 1939.
Roku 1934 se oženil s Martou Beckovou. Narodili se jim dva synové - Petr a Tomáš, Petr v roce 1935, Tomáš v červenci 1937.
Tatínek Toma Stopparda Dr.Evžen Straussler přišel do BN v roce 1932.
V jeho archivních materiálech, je dotazník, který při svém nástupu do nemocnice vyplňoval. Pro zajímavost uvádím některé otázky:
- Jaký majetek máte ?
- Kolik si myslíte, že vyděláte ?
- Kolik si myslíte, že týdenně ušetříte ?
- Co s ušetřenými penězmi provedete ?
- Kdo Vám pověděl o firmě Baťa ? etc.
Dr. E. Straussler se velmi aktivně se zapojil do práce, publikoval v českých lékařských časopisech a v Baťově časopise Zlín. Našel jsem několik jeho za-jímavých článků:
- Zlín a Baťova nemocnice
- řadu populárních článků o spánku, slunečním úpalu,o letním praktikování mediků v BN
- řadu odborných článků, např. o tuberkulóze.
Dr. E. Straussler byl židovského původu. V roce 1939 odjel z firmy Baťa do Singapuru spolu s manželkou a oběma dětmi.Tento odjezdu v hodině dvanácté 4.4.1939/němci obsadili československou republiku 15.3.1939/ zorganisoval tehdejší ředitel Baťovy nemocnice dr.Bohuslav Albert.Z archivních dokumentů je docela zajímavý pohled na to, jak firma Baťa školila své zaměstnance před cestou do zahraniční :
Zapracování MUDr. E. Strausslera před odjezdem do Singapuru
- 1 týden v obuvnické škole
- 1 týden v gumárenské škole
- 1 týden v prodejně obuvi z tohoNáměstí práce 1/2 týdne1/2 týdne v prodejně obuvi v pedikúře
- 1 týden jako pomocník osobního referenta na sociálním oddělení
Celkově tedy 4 týdnů školení, ukončeno 1.3.1939.Kolik dnešních lékařů by podstoupilo podobné školení dnes.
V Singapuru působil Dr.Straussler jako lékař a jeho žena jako ošetřovatelka.
Po napadení Singapuru Japonci paní Strausslerová odcestovala do Indie. Otec později zahynul. V roce 1945 se znovu provdala za majora britské armády Kennetha Stopparda, který oba chlapce adoptoval a vychoval jako typické Angličany.
Pohnutý životní příběh Toma Stopparda se objevil v americkém časopise TALK a odtud byl převzat do časopisu XANTYPA. Článek se jmenuje Jak jsem se stal židem. Tom Stoppard píše:
„ Můj nevlastní otec Kenneth Stoppard, bývalý major britské armády v Indii, věřil spolu s Cecilem Rhodem, že narodit se Angličanem je jako vyhrát první cenu v loterii.“
Stoppardova matka si dlouho dopisovala s Dr. Emilem Máčelem ze Zlína, který dává dohromady takřka zapomenutý příběh Baťových Židů, lépe řečeno baťovských židovských lékařů.
( Dr.Máčel mi poskytnul spoustu zajímavých informací ).
V roce 1970 píše Dr.Máčel Tomu Stoppardovi :
„ Při studiu archivů jsem narazil na materiály Vašeho pana otce MUDr. Evžena Strausslera.“
Sám Stoppard o smrti otce nic nevěděl. Píše:
„ Jak zemřel můj otec? Na zemi? Na moři? Nikdo nevěděl. Jak mi bylo řečeno, prostě zmizel.“
Později se dozvěděl, že jeho otec zahynul na moři cestou do Austrálie. Tuto loď potopili Japonci v úžině mezi Sumatrou a ostrovem Bangka, když se pokoušela proplout do Austrálie.
Vztah Toma Stopparda k Česku nastiňuje několik událostí:
- v roce 1977 věnoval Václavu Havlovi hru Profesionální faul
- v roce 1983 poskytl Chartě 77 peníze
- v poslední době několikrát navštívil svůj rodný dům ve Zlíně – klasickou baťovskou cihlovou krychličku a jak píše sám :
„ byl to nesnesitelně dojemný zážitek, protože nahlédnul do matčiny minulosti a na sám začátek její nelehké cesty“.
Sám si z útlého dětství ve Zlíně už nic nepamatuje –
„ Vyrostl jsem jako chlapec a vše anglické mi zůstalo blízké“.
Východ Evropy jej však láká pořád.
V roce 2002 byla uvedena premiéra jeho avantgardní devítihodinové trilogie Břeh utopie, která má mimo jiné ohromit trojrozměrnými laserovými kulisami. V této hře oslavuje osud ruské inteligence, zejména Alexandra Gercena pronásledovaného carskou policií.
Stoppard:
„ Asi před pěti lety mě napadlo, že bych svou ´ruskou hru´ mohl napsat o Vissarionu Bělinském. Zaujalo mě, že když se setkal v pařížském exilu s ruskou emigrací, rozčílila ho její svobodná a nespoutaná literární scéna do té míry, že tam chtěl zavést cenzuru.
...Představa konfliktu těchto postojů mě fascinovala. Jenže potom jsem studoval dál a dál a protlačili se mi tam také Ivan Sergejevič Turgeněv, anarchista Michail Bakunin - a právě Gercen.“
Stoppard dále uvádí:
„ Kromě toho mě přitahoval také nejslavnější absentér na párty v Orsett House, Londýňan Karel Marx., který Gercenovi nevěřil a obratem si vysloužil sžíravou
kritiku své ekonomické teorie.“
O ironické sebereflexi Toma Stopparda svědčí snad i věta z oskarového snímku Zamilovaný Shakespeare:
„ Kdo je ten člověk?“ „ Ále, taková nicka – autor!“

28.6.1914

28.6.1914 Vidov dan-tak nám zabili Ferdinanda
„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi …. „ Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“, otázal se Švejk…… Kdo by neznal klasický začátek Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Dne 28.6.2004 uplynulo přesně 92. let od události, kdy byl v Sarajevu zastřelen následník trůnu, arcivévoda Ferdinand d'Este se svou manželkou, hraběnkou Chotkovou.
Historie sarajevského atentátu je natolik známá, že není třeba se o ní dále rozepisovat. Gavrilo Princip dvěma vystřely zabil arcivévodu a hraběnku, později zemřel v Terezíně na TBC. Daleko méně se ví, že tento den byl výročím kosovské porážky Srbska r. 1389 (617. výročí) a začátkem osmanské nadvlády. Toto smutné výročí “Vidov Dan“český, Vít měl hlubokou symboliku a návštěva následníka trůnu v Sarajevu byla brána jako provokace.Po událostech v Sarajevu šlo všechno ráz naráz. Rakušané vyhlásili Srbsku válku, která měla okamžitou reakci v ruské mobilizaci, a byla následována mobilizací Německa a Francie. Nic už nemohlo konflikt odvrátit. Německo vyhlásilo 3. 8. 1914 válku Francii a Rusku, napadlo Belgii a zároveň tak zapojilo do války Velkou Británii. V tomto prvním masakru dvacátého století, první světové válce zahynulo 10 milionů lidí. Válka trvala 4 roky a skončila 11.11.1918. V pracovně mám nůž na otvírání konzerv vyrobený ze dělostřeleckého šrapnelu – památku na dědečka, který bojoval na Piavě. Dále mám bronzovou plaketu s nápisem “Na památku přísahy 1. České družiny v Kyjevě – 1914“ památka na praprastrýce Václava Čeřenského, který byl legionářem v Rusku. Marně jsem po něm v historii pátral; jeho jméno z dokumentů o 1.světové válce i z historie legií zmizelo. Jen v dopisech Karla Čapka a T.G. Masarykovi jsem si přečetl pasáž, v níž T. G. Masaryk použil výraz :“ten lump Čeřenský“. Teprve pan Pavel J. Kuthan, který v Neviditelném psovi psal historii České družiny, mi upřesnil, že se jednalo o poměrně významnou osobnost 1. světové války. Byl jedním z 11 vybraných dobrovolníků, vyslaných na speciální misi skrz nepřátelskou frontu, jíž měli proniknout, se vzkazem do Čech a kontaktovat vedoucí činitele tehdejšího domácí protirakouského odboje. Většinou do akce vyrazil každý osamoceně, jelikož tak měl větší šanci projít. Čeřenský úspěšně prošel, dostal se až do Čech, kde kontaktoval Dr. Scheinera, starostu Sokola. Předal mu informace o existenci České družiny a instrukce o snaze koordinace akce domácího a zahraničního odboje. Přes Švýcarsko se mu podařilo vrátit opět úspěšně do Ruska, a 3. 12. 1915 byl opět v řadách České družiny. Obdržel za to tehdy Kříž sv. Jiří 4.st. a byl povýšen k 8. 6. 1916 na praporčíka,dále byl v roce 1917 členem delegace která se účastnila diskusí při jednáních v Jasech (Rumunsko). V. Čeřenský názorově s postupem T. G. Masaryka nesouhlasil, chtěl aby české legie bojovaly proti bolševikům,ale nemohly, protože jejich“diktátor a vůdce“ TGM jim přísně zakázal vměšovat se do vnitřních záležitostí, při jednáních však přesně dodržel Masarykovou direktivu. Jeho jméno bylo zapomenuto a vymazáno z historie legií. Jak pravil rabín ze známé Werichovy anekdoty: „Všechno je jinak "

Kdy vlastně byla bitva u Marathonu

Kdy se vlastně odehrála bitva u MarathonuPublikoval bakala 17 Èer, 2006
Nedávno jsem se vrátil z dovolené v Řecku.Když jsem nasával řeckou atmoshéru vybavilo se mi několik historických fakt. Staří řekové udávali letopočet podle olympijských her od roku 776 . Na olympijských hrách trati 2004 v Athénách se běžel marathón na místě vzniku.. Jak víme z historie : po bitvě u Marathónu doběhl běžec do Athén, zvolal: „Nemikekamen - chairometha - Zvítězili jsme, radujte se“ a poté zemřel.
V prestižním časopise Nature jsem narazil na článek s názvem “Battle of Marathon date revised", Victory messenger may have run in fatal August heat“ autora Marka Peplowa , který se zabývá přesným určením data marathonské bitvy.
V roce 490 př.n.l. se u městečka Marathónu vylodila perská vojska, kterých bylo obrovské množství. Antičtí historikové přehánějí – někdy mluví až o milionu; v každém případě však byli v ohromné přesile oproti vojsku athénskému. Otec historie Hérodotos, nar. 485 př.n.l., ve své Historii píše, že Athéňané nejprve vyslali do Sparty posla, jménem Fidippides, s žádostí o pomoc. Během dvou dnů do Sparty a zpět uběhl 1 144 stádií. Hérodotos o této události píše – cituji:
„Předstoupil před vládnoucí úředníky a pravil: ' Lakedaimonští, Athény vás žádají o pomoc a prosí, abyste nedopustili, aby upadlo do otroctví barbarů nejstarší řecké město. Nedávno byla zotročena Eretria a Řecko tak o významné město oslabeno.' Vyřídil jim, co mu bylo přikázáno, a oni sice byli nakloněni poskytnout Atnéňanům pomoc, ale nemohli tak učinit ihned, protože nechtěli porušit zákon. Byl totiž právě devátý den v měsíci a devátého prý nevyrazí, leda až bude kruh měsíce úplný“. překlad Jaroslav Šonka
Na základě tohoto popisu v 19.století učenec Augustin Boeckh stanovil datum bitvy na 12.9.490 př.n.l. Pozdější autoři pak přidali fakt, že Sparta právě pořádala bojové hry na počest Apollóna Karneia a v této době jim bylo zakázáno bojovat. Po návratu posla se athénské vojsko, po krátké úvodní hádce, zda bude bojovat či ne, rozhodlo pro boj. Do čela armády byl postaven Miltiades. Seřadil z vojáků šik, který byl stejně dlouhý jako perský. Protože však jich bylo méně, byl střed slabý. Průběh bitvy byl poměrně rychlý a přímočarý. Peršané prorazili ve středu; na křídlech však zvítězili mnohem lépe vycvičení Athéňané. Dostali Peršany do kleští a bitva skončila obrovskou porážkou perského vojska. Po bitvě běžec, jehož jméno se různí – někteří uvádějí Feidippida, jiní Diomeda, přiběhl do Athén, zvolal: „Nemikekamen - chairometha - Zvítězili jsme, radujte se“ a poté zemřel. Tuto příhodu Hérodotos nezná, doplnil ji až Plutarchos, který žil zhruba 500 let později. Jméno běžce však není podstatné, je to krásná historka a zdá se, že časem se o ní budeme dovídat více a více.
V článku z časopisu Nature je citován Donald Olson, astronom z texaské Státní univerzity v San Marco, který v časopisu „Sky & telescop“ uvádí, že v době bitvy u Marathónu existovaly dva kalendáře. Jeden byl athénský, v němž nový rok začínal v prvním novoluní po letním slunovratu. Spartský kalendář naopak začínal v prvním novoluní po podzimní rovnodennosti. Donald Olson a jeho kolegové vypočítali, že v roce 490 – 491 př.n.l. bylo o jedno novoluní mezi podzimní rovnodenností a letním slunovratem více než normálně. Je to proto, že solární rok se vždy nekryje s lunárním. Donald Olson uvádí, že spartský kalendář byl oproti athénskému posunut o jeden měsíc dopředu, takže podle Olsona se bitva u Marathónu udála 12.8.490 př.n.l, což by mohlo vysvětlit to, že běžec doběhl do Athén vyčerpán srpnovým horkem. Jak je vidět, existují rozdílné názory na jméno běžce stejně jako i rozdílné názory na datum slavné bitvy. Někteří skeptičtí historikové, jako např. John Lazenby z Univerzity v Newcastlu, ve jmenovaném článku, říkají, že historie marathónských běžců je dokumentována velmi špatně. Kromě Plutarcha který psal o poslu, který doběhl, oznámil vítězství a zemřel neexistuje o této události žádná jiná zpráva. Není tedy jistá stejně jako není jisté ani datum bitvy.
Nicméně tento heroický příběh vnukl francouzskému filolofovi Michaelu Brélovi myšlenku věnovat pohár vítězi běžeckého závodu, který se běžel z Marathónu do Athén. Bylo určeno, že na prvních olympijských hrách v roce 1896 v Athénách se závod poběží právě na této legendární trati. Marathónský běh je vlastně vzdálenost od bojiště – Marathónského mostu, do centra Athén.
V roce 1896 běželo závod 25 borců; vyhrál Spiridon Luis s časem 2 hodiny 50 sekund. Trať tenkrát měřila 40 kilometrů, ale její délka se vyvíjela. V roce 1908 se konaly olympijské hry v Londýně a trať byla prodloužena na 41 900 metrů. Důvod byl prostý – cíl měl být před královskou lóží. Teprve v roce 1921 stanovila IAAF délku marathónského běhu na 42 195 metru. První marahónský běh o dnešní délce měl svoji premiéru v roce 1924 v Paříži, letos je tomu tedy již 80 let kdy se marathón běží v klasické délce t.j. 42 kilometrů a 195 metrů.
Místo, datum bitvy i jméno tehdejšího běžce - posla bude jistě objektem dalšího bádání historiků.
Říká se, že národní psychologii lze určit podle slova, s nímž se lidé vítají a loučí. Tak třeba Angličané říkají na rozloučenou „farewel“ – šťastnou cestu, Římané zdravili slovem „vale“ – buď zdráv, a Řekové říkali „chaire!“ – raduj se!
Tak tedy „CHAIRE !“

Jak si stojí české zdravotnictví v EU

České zdravotnictví čvrté nejhorší v EU?Publikoval bakala 1 Srp, 2006
V červnu vydala společnost Health Consumer Powerhouse (www.healthpowerhouse.com), spotřebitelský index EHCI Euro Health consumer Index hodnotící zdravotní systémy v Evropské unii a ve Švýcarsku z pohledu klientů ( pacientů ). Společnost Health Consumer Powerhouse má vysokou prestiž v odborných kruzích. Jako svůj hlavní zájem deklaruje "vlídnost, přátelskost vůči pacientům a zákazníkům". Hodnocení zdravotní péče bylo uspořádáno do pěti oblastí: 1. práva a informace pacientů 2. čekací doby 3. výsledky zdravotní péče 4. rozsah zdravotní péče 5. léková politika Hodnotilo se body 1 až 3 (1 - nejhorší, 3 - nejlepší). V každé skupině byl rozdílný počet indikátorů (otázek). Nejvíce jich bylo v oblasti práv a informací pacientům: ad 1) práva a informace pacientů - počet indikátorů 10 ad 2) čekací doby - počet indikátorů 5 ad 3) výsledky péče - počet indikátorů 6 ad 4) rozsah péče - počet indikátorů 3 ad 6) léky - počet indikátorů 4 Každý z těchto indikátorů měl koeficient, takže například pacientská práva měla koeficient 1,75, ve srovnání se zdravotně-medicínskými, které měly pouze 1,0. Maximálně mohlo být dosaženo 700 bodů, nejnižší možná dosažená hodnota byla 250 bodů. České zdravotnictví bylo hodnoceno jako 4 nejhorší na 22. místě s 403 body (viz zde). Za námi zůstalo jen: 23. místo Slovensko - 369 bodů 24. místo Lotyšsko - 365 bodů 25. místo Irsko - 359 bodů 26. místo Litva - 340 bodů Z nových zemí EU skončilo před námi Polsko, které se umístilo na 21. místě s 409 body. Na prvním místě byla Francie (576 bodů), druhé Holandsko (572 bodů) a třetí obsadilo Německo (571 bodů). Do skupiny států, které překročily hodnotu 500 bodů patří Švýcarsko, Holandsko, Lucembursko, Německo, Belgie a Francie. Ostatní se pohybovaly mezi 400 - 500 body. Když se v tomto hodnocení podíváme blíže na pacientská práva, je patrno, že v šesti případech jsme obdrželi nejhorší známku. Nejlepší hodnocení (3 body) jsme měli pouze ve svobodném výběru specialisty, ve zbývajících třech jsme dostali body 2. Pokud by se zlepšil - vztah lékaře k pacientovi jako rovnocenný vztah lékař - pacient - upřesnila úloha ombudsmana - dostupnost seznamu a kvality poskytované zdravotní péče - možnost vystavení repetičního předpisu (napsat více balení během jedné návštěvy u chronických pacientů) - poskytování informací o moderních způsobech léčby a léků - přístup pacientů k e-mailu a adrese rodinného lékaře - informace na webu či po telefonu, dostali bychom se v hodnocení na 16.místo, před Británii, která obdržela 436 bodů. Toto se dá splnit téměř okamžitě, bez velkých finančních nákladů. Francie, která se umístila na 1. místě, má v závěru hodnocení napsáno: "Stát je pokročilý technicky a vlídný k pacientům. Má dobré výsledky, i když je přeci jenom trochu autoritativní. Chcete-li informace o zdravotní péči, klidně se zeptejte svého doktora". Podobně kladné hodnocení získalo i Německo. V České republice stále přetrvává určitý nerovnovážný stav mezi pacientem a lékařem. Paternalistické chování lékařů ( samozřejmě ne všech! ) bohužel pacienta zbytečně staví do submisivní role. Svůj podíl na špatném hodnocení EHCI má i ministerstvo zdravotnictví, které svými vyhláškami a zákony dosažení dalších bodů hodnocení omezuje nebo zcela vylučuje. Jako příklad uvedu repetitivní předepsání léků chronickým pacientům. Svými vyhláškami komplikuje přístup k nejmodernější medikamentosní léčbě. Svou roli sehrála i některá nepřesná použití statistik. Například v počtu provedených PTCA a by-passů se Česká republika bránila, že PTCA není možno směšovat s by-passy, stejně jako karcinom kolorektální s karcinomem mammy. Ve vztahu lékař - pacient překvapí, když pan profesor MUDr. Pavel Pafko v Lidových novinách píše, že nemůže existovat rovnocenný vztah mezi lékařem a pacientem. Samozřejmě, co se týká odborné péče a složitosti výkonu, nelze. Ale předtím ano - každé onemocnění pacientovi vysvětlit, probrat všechny možné komplikace, prostě se pacientovi věnovat. Celkově lze říci, že ke zlepšení této pozice České republiky je nutná reforma, která bude mít přínos pro pacienta, takže české zdravotnictví bude více než cokoli jiného orientováno na splnění přání spotřebitelů. Bude se řídit moderním světovým trendem "PATIENT ORIENTED MEDICINE". Zatím to vylučuje státní dirigismus, tak typický pro současné ministerstvo (nové zákony přijaté na poslední chvíli ve spolupráci KSČM, vyhlášky, personální změny atd.). Typickým příkladem je Zákon o neziskových organizacích, ke kterému lze dodat, že nelze nic namítat proti neziskovým nemocnicím, ne však v podobě zákona, který schválila vláda a parlament a který, bohužel, vrací české zdravotnictví o mnoho let zpět a je v rozporu s ústavou. Kdo totiž jednou sáhne na majetek krajů, ten později sáhne na majetek jiný, ale i váš. Ze strany pacienta by pak tato reforma měla zohledňovat jeho pozitivní či negativní vztah k vlastnímu zdraví. Proč by neměli být zvýhodněni nekuřáci či lidé udržující si tělesnou kondici? Pacient by měl být motivován, aby pečoval o své zdraví, neboť následné složité léčení je velmi drahé. Rozhodující by měla být prevence. Už v roce 1935 doc. MUDr. Tolar z Baťovy nemocnice ve Zlíně napsal, že v Americe vypočítali, že jeden dolar věnovaný prevenci se rovná dvěma dolarům ušetřeným na výplatě pojistného. Měl by to být pacient, kdo rozhoduje o svém výběru poskytovatele zdravotní péče a způsobu léčby, za své zdraví by však měl být zodpovědný. To vše po předchozím důkladném rozhovoru se svým lékařem. Koneckonců je pacient i plátce daně, neměl by být z tohoto vyloučen. V USA je onkologickým pacientům doporučována návštěva konkurenčního onkologa, aby se pacient mohl rozhodnout, pro jakou léčbu se rozhodne. Odhaduje se, že ročně se vyhodí léků za 6 miliard Kč, což znamená, že je nutná redukce, například zavedení poplatku za návštěvu lékaře, čímž by se zmenšil počet těchto návštěv. Léky, které jsou volně dostupné, by si měli pacienti plně hradit a ušetřené peníze pak použít na drahé léky pro nákladnou léčbu, zejména onkologických a život ohrožujících onemocnění. Ve světě se klade důraz na pacientské organizace, které se u nás teprve rozbíhají a zatím nemají takovou moc jako v EU. Setkal jsem se na Evropském lékařském kongresu s předsedkyní Evropské společnosti pacientů s Parkinsonovou nemocí, seděla v předsednictvu.spolu s věhlasnými neurologickými odborníky a velmi tvrdě s nimi diskutovala a občas se navážela do lékařských názorů, protože tento problém viděla z pohledu pacientů. Ministerstvo zdravotnictví by si mělo uvědomit, že je zde hlavně pro pacienta a teprve na druhém místě pro zdravotníky. Na potvrzení této skutečnosti jen dodávám - ve zprávě EHCI bylo Řecku vytčeno, že zdravotnictví se řídí podle doktorů. "Zdravotnictví se má řídit podle pacienta, ne doktora," zněla doslovná výtka. Jedna pozitivní zpráva: v příštím hodnocení EHCI 2007 bude přidáno hodnocení péče o diabetiky, která je v ČR na vysoké úrovni. Autorův osobní názor je, že bez regulačních poplatků u lékaře a hrazení pobytu v nemocnici (strava etc.; ne odborné výkony a léčba) to nepůjde. Tato praxe je asi rok zavedena v Německu a v okolních zemích. Jako podporu pro své tvrzení přikládám účet za svůj porod - poplatek byl za 10denní pobyt maminky v nemocnici, odborné výkony se nehradily. Bylo by dobré připomenout si to, co dělali naši předkové. Již několikrát jsem psal, že se zabývám historií Baťovy nemocnice a.s., která byla vždy privátním zdravotnickým zařízením a heslo prvního ředitele BN MUDr. Bohuslava Alberta znělo: "Cílem veškerého dění ve zdravotnictví musí být pacient, klient"